Představ si, že měš cestu zasněženou tak, že nejde projet, a tak si nasadíš pluh, abys vůbec projel, a on ti pomáhá a ty jedeš a jedeš, a najednou je na něm časem nalepeno víc a víc sněhu, až právě ten pluh se sněhem je tím, co ti brání jet dál, a rozum a naučené věci ti říkají, je sníh, a abych jel, potřebuju pluh, ten přeci mám, ano to je pravda, ale připustme si, že právě on je pak naopak tím, co nám brání jet dál! a tak musíme zastavit, vylézt, podívat se a každé smítko i sněhovou vločku z něj dát pryč, pak můžeme jet a hrnout dál, nebo taky, když vystoupíme můžeme zjistit, že tam, kde jsme, už dávno žádné závěje nejsou, a my s sebou stále nesmyslně tlačíme pluh se sněhem.
A s tvou myslí je to stejně.
Žádné komentáře:
Okomentovat