Každá vědomá lež je cestou nepřirozeného obejití pomyslných pravidel obecně daných, byť někdy relativních více, někdy méně, jejich právoplatnost však není otázkou této myšlenky.
Všeobecně máme spojenou lež s nekalými úmysly, touhou sebe sama obohatit, za cenu obejití pravidel bez ohledu na ostatní jít za ziskem bez patřičné námahy. Lži za cenu moci, peněz, falešného respektu, naplnění fyzických tužeb, etc.
Jako dítě a dospívající jsem také dosti lhal. Byla-li má lež blízkými odhalena, zpravidla byla naprosto nepochopena pro svou zdánlivou neúčelnost, pro nemožnost jí čehokoliv dosáhnout, bez vidiny zisku výhody, bez toho, aniž by mi hrozil postih či problémy, řekl-li bych místo ní pravdu. Když jsem šel ven, zmiňoval jsem zcela jiné lidi, než se kterými jsem ve skutečnosti opravdu šel, aniž by pravda mohla způsobit problémy, zmiňoval jsem takto i fiktivní místa a činnosti. Aniž by mi příliš záleželo na školních tabulkových výsledcích, lhal jsem o nich po celý školní rok, byť vyšly vždy při vysvědčení a třídních schůzkách najevo, nemusel jsem se však s následky špatných výsledků doma potýkat po celý rok tak, jako mnozí jiní, stačila mi pouze víra v sebe sama v tom, že neselžu úplně a vše zvládnu po svém. A jednou za čas přežiju vichr doma po provalení skutečných výsledků. A tak to bylo s mnohými dalšími věcmi, se sportem, zájmy, vším.
Důvod toho všeho a zdánlivě chybějící účel? Soukromí. Po letech jsem se ze zvědavosti k této věci ve své mysli vrátil, a po letech vidím jediný účel, svou po celý život neutuchající obrovskou tužbu po naprostém soukromí, absolutní vládu nad svým časem, myšlenkami, činnostmi, styky. Dovedl jsem takto soukromí, po němž jsem vždy prahnul, roztáhnout vždy na maximální možný rozsah do velkých časově trvajících intervalů. (Nutno říct, že stoprocentní vláda nad vlastním volným časem a soukromím je mou dost specifickou, nepopírám že i do jisté míry sobeckou vlastností.)
K celé této úvaze jsem začal docházet ve chvíli, kdy jsem se sám sebe v jednu chvíli zeptal: Jakto, že jsem vlastně lhát přestal? Uvěřil jsem snad ve skautskou pravdomluvnost? Myslím, že ne. Myslím, že jsem se prostě přestal bát. Přestal jsem se bát, ne však ani tak svého okolí, společnosti, cizích reakcí, v první řadě jsem se asi přestal bát sebe sama, váhy vlastních rozhodnutí, přestal jsem se bát převzít sám zodpovědnost za vše co dělám, přestal jsem cítit potřebu mít jakékoliv činy schválené tolik různorodými a hlavně subjektivními náhledy okolí. Pokud já sám jsem dost silný, abych unesl váhu svých rozhodnutí, neměl bych z té síly mít strach, měl bych z ní začít těžit, teprve pak totiž může být opravdovou hnací silou mnohého.
Tak činím a mohu-li sám soudit, žiju plnohodnotným, aktivním, a v mém relativním pohledu úspěšným životem.
Žádné komentáře:
Okomentovat