čtvrtek 26. března 2015
Afrika
Ekonomiky afrických států jsou na tom špatně, jelikož jejich obyvatele málo jedí. Většinu potravinářské produkce tam tak snědí kozy, které ovšem za stravu zpravidla nezaplatí. Zda je za tímto problémém masová mentální anorexie šířící se paralelně s AIDS, či pouze lenost, zatím není známo.
středa 25. března 2015
Zrzaví lidé chtějí po vzoru Židů vlastní stát, Írán je pro.
Zrzaví lidé chtějí po vzoru Izraele vlastní stát, svůj návrh již předložili Valnému shromáždění OSN, to se jím bude zabývat nejdříve v druhé polovině dubna, předběžně se však pro vyslovilo několik členů, mezi nimi Írán, Jižní Korea, nebo Maďarsko. Na serveru sdružujícím komunitu zrzků redtube.com to v rozhovoru sdělil předseda světové komunity zrzavých lidí (Nation of Red) Henry Pollock. Reakce světové veřejnosti jsou vesměs pozitivní, důvodem může být napřiklad fakt, že podle policejních statistik jsou pachateli sexuálních deliktů z 98,9% zrzaví lidé, a ti by takto byli nyní soustředěni na jiné, odlehlé místo.
úterý 24. března 2015
Angelina Jolie si nechává preventivně odstranit plíce
(Los Angeles) Před dvěma lety chtěla jít příkladem milionům žen po celém světě, když si nechala preventivně odstranit 72% prsní hmoty, aby dodala tímto preventivním činem odvahu svým soupohlavnicím v boji proti rakovině prsu. V jejím rozhodnutí za ní tehdy pevně stála celá její rodina v čele s milujícím manželem Bradem Pittem. V dalším boji za zdraví žen na sebe nenechala dlouho čekat, když si nedávno nechala preventivně odstranit vaječníky a vejcovody, opět aby předcházela riziku vzniku rakoviny těchto partií. Jednalo se o velice citelný zásah do jejího ženství, avšak Angelina je pevně přesvědčená, že tím opět strhne spoustu dalších dobrodružných povah ženského pokolení, které nebudou otálet, a také dají své ženské pohlavní ústrojí v šanc. I v tomto za ní neochvějně stál její manžel, který řekl, že už mu bude stejně 50, a tak už mu to tolik nevadí.
Angelina Jolie, dcera amerického herce Johna Voighta(Splašený vlak, Anakonda) a jihokorejské letušky Li-tsu Hyen(Jihokorejské aerolinie), nyní však zašla mnohem dál, než by kdokoliv z nás čekal, a navíc se rozhodla své pole působnosti rozšířit na obě pohlaví, a jak už bylo avizováno, nechává si nyní odoperovat obě své zdravé plíce, a to z důvodu prevence vzniku rakoviny plic. I tímto statečným krokem chce inspirovat miliony lidí po celém světě, zejména pak kuřáky, aby se nebáli, a postavili se rakovině čelem. Informace zprvu samozřejmě vyděsila její fanoušky, kteří ihned propadli hysterii, začali se bát o její zdraví, a ptali se, jak potom bude jejich idolka moci dýchat.
Načež je ovšem Angelina ujistila, že i na to myslela, a že se nemají čeho bát. V dětství totiž bývala zdatnou plavkyní, ve svých 11 letech vyhrála okresní kolo na 500 yardů v kategorii do 13 let ve městě Clinton v Severní Karolíně, rovněž se se svým otcem každé léto potápěla, a umí tedy na dlouho zadržet dech. Rovněž popřela názory, že by jejímu zdraví nemusel svědčit prázdný prostor, který jí v hrudníku po odstranění plic zbude, rozhodla se, že nechá doktory, aby jej vyplnili recyklovaným papírem, a ti na její návrh přistoupili, že je to zcela v pořádku. Přejeme tedy Angelině mnoho štěstí v tomto nelehkém úkolu, ke kterému se zavázala, aby učinila tento svět lepším.
Angelina Jolie, dcera amerického herce Johna Voighta(Splašený vlak, Anakonda) a jihokorejské letušky Li-tsu Hyen(Jihokorejské aerolinie), nyní však zašla mnohem dál, než by kdokoliv z nás čekal, a navíc se rozhodla své pole působnosti rozšířit na obě pohlaví, a jak už bylo avizováno, nechává si nyní odoperovat obě své zdravé plíce, a to z důvodu prevence vzniku rakoviny plic. I tímto statečným krokem chce inspirovat miliony lidí po celém světě, zejména pak kuřáky, aby se nebáli, a postavili se rakovině čelem. Informace zprvu samozřejmě vyděsila její fanoušky, kteří ihned propadli hysterii, začali se bát o její zdraví, a ptali se, jak potom bude jejich idolka moci dýchat.
Načež je ovšem Angelina ujistila, že i na to myslela, a že se nemají čeho bát. V dětství totiž bývala zdatnou plavkyní, ve svých 11 letech vyhrála okresní kolo na 500 yardů v kategorii do 13 let ve městě Clinton v Severní Karolíně, rovněž se se svým otcem každé léto potápěla, a umí tedy na dlouho zadržet dech. Rovněž popřela názory, že by jejímu zdraví nemusel svědčit prázdný prostor, který jí v hrudníku po odstranění plic zbude, rozhodla se, že nechá doktory, aby jej vyplnili recyklovaným papírem, a ti na její návrh přistoupili, že je to zcela v pořádku. Přejeme tedy Angelině mnoho štěstí v tomto nelehkém úkolu, ke kterému se zavázala, aby učinila tento svět lepším.
Angelina Jolie s cigaretou.
neděle 22. března 2015
Falfus
"Jsem tak nenávistný člověk, že když mně kamarádi provokovali z facebookového profilu fiktivní osoby jménem Jacek Falfus, nenáviděl jsem jej tak, že jsem byl dokonce schopen si vzpomenout na osobní setkání s ním a tvrdit, že to byl čurák."
úterý 17. března 2015
neděle 8. března 2015
Pravidla
"Ve chvíli, kdy se žena dobrovolně rozhoduje, aby se na ni nevztahoval argument protože jsi žena, automaticky pozbývá privilegia nebýt fyzicky napadena jedincem opačného pohlaví."
pátek 6. března 2015
úterý 3. března 2015
Záněty mezikuloprdelní brázdy - 1. část
Mezikuloprdelní brázda je termín využívaný v moderní medicíně a označuje se jím 15 až 19 milimetrů široké pásmo vinoucí se od vnějšího okraje dolní části řitního věnce, až po předěl, kde se kůže zvolna odpojuje od svalstva a tvoří takzvaný šourek. Jako první se mezikuloprdelní brázdou hlouběji zabýval novozélandský vědec a dobrodruh žijící na Slovensku William Schaft(1905 Wellington -1998 Kysucké Nové Mesto). Mezikuloprdelní brázdě se proto v odborných kruzích říká také Schaftova brázda, nebo Schaft-Smedného předěl, a sice podle Schaftova pacienta Milana Smedného, učitele z Čadce, na kterém Schaft v roce 1964 poprvé aplikoval svou progresivní, a na tu dobu velmi odvážnou léčbu akutního zánětu mezikuloprdelní brázdy, přičemž se jednalo o jeden z velkých mezníků světové medicíny.
Schaftova brázda je již na pouhý dotek velmí pevná a pružná oblast výrazně se tímto odlišující od okolních tkání. Tato lokální anomálie je způsobená nadměrným výskytem draslíku v přilehlých tkáních, tento prvek činí brázdu velice odolnou vnějšímu tlaku, draslík udržuje tkáň napnutou a my můžeme pociťovat výrazně větsí pohodlí obzvláště při dosedání na bicykl, či na jiné velmi úzké sezení. Nedostatek draslíku v těle se pochopitelně jako první projeví v oblastech, kde je ho nejvíce potřeba, a proto jako první začíná trpět oblast mezikuloprdelní brázdy, přičemž tkáně začínají pozvolna měknout, dochází k mírnému poklesu řitního věnce(což může mít za následek dočasné oslabení funkce svěrače, která se pak musí obnovovat pravidelným cvičením) a svalovina v brázdě se začíná štěpit. Pokud v takovémto stavu dojde byť i k mírnému otluku v oblasti brázdy, oslabená tkáň má tendensi se téměř okamžitě zanítit. Jedná se o velice bolestivou záležitost, nemocný je neschopen chodit do zaměstnání, v pokročilejším stádiu dokonce není schopen chodit vůbec, sezení je se zanícenou brázdou nemožné, a pacient je odkázán ležet pouze na břiše, kdy dochází k uvolnění řitních půlek, které se mírně odchýlí od sebe, šourek poklesne dolů, a brázda je tak schopna, laicky řečeno, volně dýchat. Při dlouhodobém neléčení zánětu dochází k trvalému rozkladu tkáňe, sněť se šíří do okolní svaloviny, trvale poškozuje svěrač a ve vzácných případech dochází i k zanícení varlat, připadně penisu. Ve chvíli, kdy již je zánět v kritickém stádiu, tkáň je rozložená a hrozí šíření infekce z brázdy dále, je pak jediným řešením transplantace mezikuloprdelní brázdy. Jedná se o poměrně náročný zákrok, kdy je pacientovi implantován malý odřezek brázdy zdravého dárce, který se pak sám rozvíjí. Dorůstání inplantované mezikuloprdelní brázdy si vyžaduje od patnácti měsíců do přibližně dvou let trvání, a pacient musí po tři roky dostávat dvakrát týdně draslíkové injekce pod okraj řitního věnce, přičemž se jedná o velice bolestivou a nepříjemnou záležitost. Pro tuto problematiku existuje Registr dobrovolných dárců mezikuloprdelní tkáně vedený Akademií věd ČR.
Vraťme se ale zpět k léčbě zánětu v jeho počátcích. Po dlouhá léta lékaři aplikovali na tuto chorobu naprosto běžnou léčbu antibiotiky, jak tomu je u všech známých zánětových onemocnění. Pacientům se podle výzkumů vždy do necelého týdne ulevilo, zánět ustoupil, avšak téměř ve sto procentech případů docházelo k opětovnému zánětu, a to už po dvou týdnech od vysazení antibiotik. Tímto cyklickým léčením docházelo ke značnému oslabování imunity pacientů, stávali si již po krátké době chronicky postiženými celou škálou chorob, a po čase umírali na zcela banální onemocnění, jakým je třeba rýma. Pro pacienty dlouhodobě napadené akutním zánětem mezikuloprdelní brázdy bylo v roce 1929 zřízeno speciální sanatorium v Lipníku nad Bečvou pod vedením Doc. Dr. Hynka Žíznivého, rodáka ze Šumperka a světově uznávaného odborníka na záňetová onemocnění. Vhodno dodat, že v té době byla podle statistik Červeného kříže světová úmrtnost na tuto chorobu na alarmujících 80 procentech. A právě pod vedením docenta Žíznivého do tohoto sanatoria roku 1931 jako stážista nastoupil čerstvý absolvent medicíny na Victoria University of Wellington (Nový Zéland) William Schaft. Záměr Žíznivého byl od počátku jasný, vychovat si úzký tým odborníků, který bude v sanatoriu pracovat na průlomu v léčbě těchto chronicky nemocných . Dalšími v této skupině lékařů, později v lékařských kruzích přezdívané též Velká čtyřka, byli talentovaní mladí lékaři Dr. Jindřich Zimuvka z Třince a Dr. Franklin A. Richardson z Ottawy.
Prvními krůčky ve výzkumu bylo kombinování mírnějších forem antibiotikové léčby s aplikováním vytaminového mazání pod řitní otvor. Dr. Richardson se ovšem mýlil, když své kolegy přesvědčil, aby hlavní složkou v análních mastech byl vápník, který měl být podle něj hlavním faktorem v procesu zpevnění brázdy. Vápník totiž sice zprvu potřená místa učinil na dotek pevnějšímí, záhy se však ukázalo, že pouze zapříčiní krátkodobé napnutí tenké pokožky nad brázdou, brázdu samotnou však neovlivní. A byl to právě William Schaft, kdo upozornil na tento omyl.
Následovaly neplodné roky plné marných pokusů přerušené až výstřely druhé světové války. Už v noci na 15.dubna 1939, pouhý měsíc po okupaci, zabraly sanatorium v Lipníku jednotky wehrmachtu, které jej až do osvobození využívaly jako sklad brambor. Schaft odcestoval zpět na Nový Zéland, kde strávil válku takřikajíc nad mikroskopem, aby zkoumal chemické procesy při látkové výměně mezi vzorky mezikuloprdelních brázd a okolními látkami. Některé spekulace tvrdí, že tyto vzorky dostával poštou přimo od docenta Žíznivého, který byl tou dobou totálně nasazený v Hamburku jako pediatr místních oddílů Hitlerjugend. Franklin se ihned po okupaci vrátil do Kanady, a ostatním z Velké čtyřky už se s ním nikdy nepovedlo navázat kontakt. Kanadské zdroje teprve roku 1982 uvedly, že od roku 1942 pracoval jako rehabilitační lékař pro zraněné americké vojáky vracející se z Tichomoří. Jako rehabilitační lékař pak pracoval i po válce v Torontu, a zemřel náhle roku 1953 při pádu z kola na velký kus kamene. Nejsmutňejší osud potkal Jindřicha Zimuvku. Ten se s uzavřením sanatoria a rozpušťením Čtyřky nikdy nevyrovnal, a nebyl si již schopen najít nové zaměstnání. Zdroje potvrdily, že byl v září roku 1941 přistižen důstojníkem SS Hermannem Dietelbucherem při krádeži kila šunky v Mostech u Jablunkova a byl na místě zastřelen. Velká čtyřka, tak jak ji znala před válkou světová veřejnost, už se nikdy nevrátila.
Konec 1. části
Schaftova brázda je již na pouhý dotek velmí pevná a pružná oblast výrazně se tímto odlišující od okolních tkání. Tato lokální anomálie je způsobená nadměrným výskytem draslíku v přilehlých tkáních, tento prvek činí brázdu velice odolnou vnějšímu tlaku, draslík udržuje tkáň napnutou a my můžeme pociťovat výrazně větsí pohodlí obzvláště při dosedání na bicykl, či na jiné velmi úzké sezení. Nedostatek draslíku v těle se pochopitelně jako první projeví v oblastech, kde je ho nejvíce potřeba, a proto jako první začíná trpět oblast mezikuloprdelní brázdy, přičemž tkáně začínají pozvolna měknout, dochází k mírnému poklesu řitního věnce(což může mít za následek dočasné oslabení funkce svěrače, která se pak musí obnovovat pravidelným cvičením) a svalovina v brázdě se začíná štěpit. Pokud v takovémto stavu dojde byť i k mírnému otluku v oblasti brázdy, oslabená tkáň má tendensi se téměř okamžitě zanítit. Jedná se o velice bolestivou záležitost, nemocný je neschopen chodit do zaměstnání, v pokročilejším stádiu dokonce není schopen chodit vůbec, sezení je se zanícenou brázdou nemožné, a pacient je odkázán ležet pouze na břiše, kdy dochází k uvolnění řitních půlek, které se mírně odchýlí od sebe, šourek poklesne dolů, a brázda je tak schopna, laicky řečeno, volně dýchat. Při dlouhodobém neléčení zánětu dochází k trvalému rozkladu tkáňe, sněť se šíří do okolní svaloviny, trvale poškozuje svěrač a ve vzácných případech dochází i k zanícení varlat, připadně penisu. Ve chvíli, kdy již je zánět v kritickém stádiu, tkáň je rozložená a hrozí šíření infekce z brázdy dále, je pak jediným řešením transplantace mezikuloprdelní brázdy. Jedná se o poměrně náročný zákrok, kdy je pacientovi implantován malý odřezek brázdy zdravého dárce, který se pak sám rozvíjí. Dorůstání inplantované mezikuloprdelní brázdy si vyžaduje od patnácti měsíců do přibližně dvou let trvání, a pacient musí po tři roky dostávat dvakrát týdně draslíkové injekce pod okraj řitního věnce, přičemž se jedná o velice bolestivou a nepříjemnou záležitost. Pro tuto problematiku existuje Registr dobrovolných dárců mezikuloprdelní tkáně vedený Akademií věd ČR.
Vraťme se ale zpět k léčbě zánětu v jeho počátcích. Po dlouhá léta lékaři aplikovali na tuto chorobu naprosto běžnou léčbu antibiotiky, jak tomu je u všech známých zánětových onemocnění. Pacientům se podle výzkumů vždy do necelého týdne ulevilo, zánět ustoupil, avšak téměř ve sto procentech případů docházelo k opětovnému zánětu, a to už po dvou týdnech od vysazení antibiotik. Tímto cyklickým léčením docházelo ke značnému oslabování imunity pacientů, stávali si již po krátké době chronicky postiženými celou škálou chorob, a po čase umírali na zcela banální onemocnění, jakým je třeba rýma. Pro pacienty dlouhodobě napadené akutním zánětem mezikuloprdelní brázdy bylo v roce 1929 zřízeno speciální sanatorium v Lipníku nad Bečvou pod vedením Doc. Dr. Hynka Žíznivého, rodáka ze Šumperka a světově uznávaného odborníka na záňetová onemocnění. Vhodno dodat, že v té době byla podle statistik Červeného kříže světová úmrtnost na tuto chorobu na alarmujících 80 procentech. A právě pod vedením docenta Žíznivého do tohoto sanatoria roku 1931 jako stážista nastoupil čerstvý absolvent medicíny na Victoria University of Wellington (Nový Zéland) William Schaft. Záměr Žíznivého byl od počátku jasný, vychovat si úzký tým odborníků, který bude v sanatoriu pracovat na průlomu v léčbě těchto chronicky nemocných . Dalšími v této skupině lékařů, později v lékařských kruzích přezdívané též Velká čtyřka, byli talentovaní mladí lékaři Dr. Jindřich Zimuvka z Třince a Dr. Franklin A. Richardson z Ottawy.
Dr. William Schaft (vlevo) se svým kolegou Dr. Jindřichem Zimuvkou těsně před účastí v soutěži v pojídání kyselého zelí na pivních slavnostech v Trenčíně (září 1935)
Prvními krůčky ve výzkumu bylo kombinování mírnějších forem antibiotikové léčby s aplikováním vytaminového mazání pod řitní otvor. Dr. Richardson se ovšem mýlil, když své kolegy přesvědčil, aby hlavní složkou v análních mastech byl vápník, který měl být podle něj hlavním faktorem v procesu zpevnění brázdy. Vápník totiž sice zprvu potřená místa učinil na dotek pevnějšímí, záhy se však ukázalo, že pouze zapříčiní krátkodobé napnutí tenké pokožky nad brázdou, brázdu samotnou však neovlivní. A byl to právě William Schaft, kdo upozornil na tento omyl.
Letecký snímek sanatoria v Lipníku nad Bečvou (květen 1938)
Následovaly neplodné roky plné marných pokusů přerušené až výstřely druhé světové války. Už v noci na 15.dubna 1939, pouhý měsíc po okupaci, zabraly sanatorium v Lipníku jednotky wehrmachtu, které jej až do osvobození využívaly jako sklad brambor. Schaft odcestoval zpět na Nový Zéland, kde strávil válku takřikajíc nad mikroskopem, aby zkoumal chemické procesy při látkové výměně mezi vzorky mezikuloprdelních brázd a okolními látkami. Některé spekulace tvrdí, že tyto vzorky dostával poštou přimo od docenta Žíznivého, který byl tou dobou totálně nasazený v Hamburku jako pediatr místních oddílů Hitlerjugend. Franklin se ihned po okupaci vrátil do Kanady, a ostatním z Velké čtyřky už se s ním nikdy nepovedlo navázat kontakt. Kanadské zdroje teprve roku 1982 uvedly, že od roku 1942 pracoval jako rehabilitační lékař pro zraněné americké vojáky vracející se z Tichomoří. Jako rehabilitační lékař pak pracoval i po válce v Torontu, a zemřel náhle roku 1953 při pádu z kola na velký kus kamene. Nejsmutňejší osud potkal Jindřicha Zimuvku. Ten se s uzavřením sanatoria a rozpušťením Čtyřky nikdy nevyrovnal, a nebyl si již schopen najít nové zaměstnání. Zdroje potvrdily, že byl v září roku 1941 přistižen důstojníkem SS Hermannem Dietelbucherem při krádeži kila šunky v Mostech u Jablunkova a byl na místě zastřelen. Velká čtyřka, tak jak ji znala před válkou světová veřejnost, už se nikdy nevrátila.
Konec 1. části
pondělí 2. března 2015
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)